Přepište dějiny

Krájíte ho od hlavičky nebo od zadečku? Někdy to vypadá, že s Velikonocemi nemáme spojeno více než pomlázku a beránka-bábovku. Ale kam se poděly všechny ty tradice, zvyky, obyčeje? A hlavně, kam se poděl beránek Boží? Že oni ho zašantročili zase ti komunisti?! Nebo jsme ho dali sami? A jsou Velikonoce veselé?

Nezastíráme, že nás tentokrát inspirovala Jana Bobošíková. Je to už taková tradice – když se chce někdo obout do České televize, zhusta sáhne po argumentaci historií. Někdy se do toho vtáhne Masaryk, někdy Havel, tu zas major Zeman, jindy Ludvík Svoboda a klidně i večerníčky. Kdo chce televizí bít, historický argument si najde.

Od Sarajeva k Sarajevu, naše moderní dějiny jsou samá krize. Nezvykli jsme si na ně ale až příliš? Neumíme v nich vlastně pobývat s naučenou zkušeností obětí? A jsme oběti nebo neseme také svůj podíl - hlavně v tom, jak krize řešíme?

Takzvané alternativní a proruské servery si často stěžují, že se připomíná srpen 1968 a na březen 1939 se má zapomenout. Jakože Německo, Angela, EU atd… Co si kromě faktu okupace v březnu můžeme ale připomínat? Ptát se na charakter protektorátní společnosti? Nebo připomínat náš letitý problematický poměr k Němcům?

Po srovnání s druhou světovou válkou sáhneme často rychleji, než by bylo zdrávo. Kovy je pak Hitler, stejně jako Zeman, covid páchá více škod než protektorát, Kalousek podle Okamury mluví jako soudce nacistického soudu, EU navazuje na Hitlerovu Novou Evropu a Babišova brožurka je nový Mein Kampf. Opravdu?

Když je u nás těžko, obejdeme klidně parlament, tu naši "žvanírnu", stejně jako ústavu a ani nemrkneme. V září 1938 ani v únoru 1948 se parlament neschází, v srpnu 1968 jedná, ale je to málo platné. Ústava se tolikrát změnila v cár papíru, že to až budí pochyby, jestli jsme ji kdy brali vážně. Není dnešní obcházení parlamentu a ústavy jenom výsledek stoleté tradice?

Je až překvapivé, jak rádi propadáme falešnému mesianismu. Najdeme si v historické etapě statečnou oběť a uděláme z ní symbol nás všech. Válka, to jsou stateční kluci v kryptě, padesátá léta, to je přece Milada Horáková nebo Josef Toufar, šedesátá Jan Palach, sedmdesátá Magor, osmdesátá Václav Havel… Jsme to ale my?

Sputnik V, Navalnyj, Putin, Krym, Koněv, Vlasov… Rusko nám nedává spát a nikdo tomu nebylo jinak. Ale známe ho nebo vše ruské soudíme podle historických zkušeností, mýtů a resentimentů? A kolik máme tradic v českém nahlížení na Rusko? Mnogo…

Jsme republika s Hradem. Možná proto pořád hledáme "kinga", který to za nás všechno ošéfuje, který nás zachrání, který nám řekne. A bylo to tak vlastně vždycky.

Všichni řeší Boženu. Co jsme se ale o ní dozvěděli? A je smyslem historického filmu, abychom se něco dozvídali nebo něco prožili? Jde to bez pokřivení minulosti? O ztvárnění historických postav a dějů v televizi a filmu rozhodně nemluvíme naposled.

Miláčci velmocí, primusové střední Evropy, best in covid. V historii jsme si tolikrát namlouvali, že jsme nejlepší v tom nebo onom, až jsme tomu uvěřili. Není to důvod, proč je i dnes tak snadné nám namluvit, že jsme zase v něčem pašáci? Třeba i v průšvihu?

Vezmi Blaník, Říp, Husa a husity, Žižku, Bílou horu, křižáky, Karla IV., Lipany, legionáře i letce z Anglie, k tomu pořádnou porci patosu, umixuj z toho písně plné příběhů o výjimečných a stále zrazovaných Češích a můžeš se stát trubadúrem současnosti. Jen nesmíš hledět na historickou realitu...

Jak se začnou politické síly u nás spojovat do koalic, hned je z toho Národní fronta. Co to ale bylo? Koalice demokratických stran v prostředí volné politické soutěže? Ale kdeže.

S českými dějinami se nepobavíte. A pobavíte-li se, leda do smutku. Stejně jsme to ale zkusili a hledali největší historické absurdity, které se dnes kolem nás motají. A že jich je.

Ach, ty naše staré poctivé české Vánoce. Od předminulého století rodinný komerční svátek, ze kterého postupně vymizelo skoro všechno vyšší a duchovní. Vlastně největší biedermeier, jaký dneska můžete potkat. A přijde i Zápotockého Děda Mráz!

Nová normalizace, neonormalizace, soft normalizace… Prý jsme v tom zase až po uši. Ale je to pravda? Žijeme snad v zemi pod okupační správou? 

Kdo nehaní Fučíka, je revizionista? Co když jen kriticky myslí a nejde od "pangejtu k pangejtu"? Některé mýty z doby komunismu jsme převrátili v antimýty.  Nestačí nám odstup, potřebujeme se houfovat pro a proti.

Tu a tam zaznívá, že Sametová revoluce zastiňuje 17. listopad 1939.  O co ale v říjnu a listopadu 1939 šlo? A co nám z toho dodnes zůstalo?

Jak došlo k tomu, že v roce 1920/1921 vzniká KSČ? Byl to čistý export z Moskvy nebo domácí logický vývoj té doby? 

Povstání? Prohra? Úpění? Temno? Jak dlouho již "odčiňujeme" Bílou horu? A co na to Václav Klaus? A co na to my dva?

Co my to vlastně budeme vyprávět? O dějinách, přepisování dějin i přepisovačích.