Přepište dějiny

Kde jinde si připomenout 200 let od narození Karla Havlíčka Borovského než v jeho, tedy Havlíčkově Brodě. Podcast Přepište dějiny tak poprvé vznikal v terénu, což je na zvuku trochu znát, ale do příště to vyladíme. Kolik tedy vlastně znáte Havlíčků? A jak to, že se tento kritický novinář hodil skoro za každého režimu a v každé době?

Hradní úředníci bývali v minulosti vážení lidé. Pokud bychom se v tomto ohledu chtěli vracet k nějaké tradici, tady je možnost navázat na první republiku, kdy Hrad a kancelář prezidenta vedli lidé, kterí neváhali za republiku riskovat i položit život.

Se srovnáním současných zdravotních problémů prezidenta Zemana s neduhy jeho předchůdců se rozthl pytel. A o různá vyšinutí není samozřejmě nouze. Je tu ale co srovnávat? A není to vlastně důkaz, jak málo jsme ušli, když nám dnešek připomíná časy Leonida Brežněva?

Jakou roli hrála zábava v normalizaci a co z tehdejších seriálů, soutěží a estrád jsme si podrželi i do časů porevolučních? A proč ještě dnes mají vysokou sledovanost všechny ty pitavaly a nemocnice na kraji města? Nastavili jsme svému vkusu z dob minulých patřičné zrcadlo?

Benešovy dekrety patří k českým volbám jak strouhanka k řízku. Sice jsou dávno právně vyhaslé, česko-německá deklarace za nimi udělala tečku, ale stejně je vždy někdo oživí. Tu Tomio Okamura, tu Piráti, tu Miloš Zeman, tu komunisté, tu Václav Moravec… Prostě, když nemáš téma, vraž tam dekrety.

V moderních dějinách se často volební klání prezentuje jako osudové křižovatky budoucnosti. Někdy tomu tak skutečně bylo, jindy šlo o vyhrocenou předvolební rétoriku, aby se vzápětí nesmiřitelní nepřátelé dohodli…

Sice jsme premiérský systém, ale všichni hledí k prezidentovi. Přitom jsme měli premiéry silné, zkušené, ale taky agenty ve službách cizí moci. A jeden to dokonce vydržel 18 let.

Mladí to rozhodnou, slýcháme před volbami. Mladí a zvláště studenti stáli skutečně u mnoha velkých dějinných zlomů. Nechyběla jim dravost, odhodlání, víra. Jak už to ale bývá, často jejich iniciační roli převzali staří machři a iluze byly v trapu.

Německý prezident se v roce 2021 pokloní u krypty parašutistů a padnou dotazy, zda se naši politici dokáží omluvit např. za divoký odsun. Dojde i na Willyho Brandta ve Varšavě 1970, ale třeba i na Borise Jelcina 1992. A nesmíme tentokrát zapomenut na širší kontext a historické omluvy Japonců, Nizozemců či Belgičanů...

Sportovci a dějiny. Start-cíl. Emil Zátopek běží za nové mimořádné směny, Věra Čáslavská odmítá odvolat podpis pod peticí Dva tisíce slov, Václav Ježek s fotbalisty přebírá řád od Husáka a Knoflíček s Kubíkem emigrují ze socialistického ráje.

„Z toho se dostaneme,“ prohlásil po návratu z Moskvy v srpnu 1968 Josef Smrkovský. Nakonec i reformisté jako on ustupovali měsíc za měsícem, až to skončilo českými a slovenskými pendreky v srpnu 1969. Pražské jaro plné nadějí skončilo deziluzí a konzervováním režimu na dalších dvacet let.

Pražské jaro to není jen snaha o demokratizaci poměrů v Československu, ale po celou krátkou dobu svého trvání také neustálý spor s pěti státy Varšavské smlouvy, které tak dlouho kritizovaly dění u nás, až ho zatrhly. Marně Brežněv ještě na poslední chvíli vybízel Dubčeka: Sašo, zbav se reformistů, věř dobrým soudruhům.

Při vzpomínkách na pražské jaro 1968 se hojně mluví o zklamaných nadějích. Skutečně zklamaní byli skoro všichni účastníci tehdejšího dění, ty naděje byly v tehdejší situaci nesplnitelné.

V srpnu se pražskému jaru 1968 nevyhneme. A tak mu věnujeme celý měsíc. Kdo to ale všechno začal a kdy? Alexander Dubček v lednu 1968? Nebo Antonín Novotný mnohem dříve? Nebo Ota Šik ekonomickou reformou? Nebo snad nespokojení Slováci? Jaro bylo prostě ve vzduchu už pěkných pár let před tím.

Jan Zahradil tvrdí, že kdo se chce vyrovnávat s minulostí, je elitář a má nízké sebevědomí. Časopisy pro paní a dívky jsou přitom plné návodů, jak se s minulostí vyrovnat, samozřejmě s tou osobní. Ale i s tou společenskou by to šlo vlastně podle stejných návodů. Jenom mít odvahu. Té se nám za třicet let ještě jaksi nedostalo.

Před 70 lety padly rozsudky v nejrychlejším politickém soudním procesu v dějinách československé justice. Uplynulo sotva několik dní od vražd v Babické škole a soud už vynesl sedm rozsudků smrti. Máme ale už jasno, jak to v Babicích bylo a proč ještě stále dost lidí rádo věří zkazkám, že celé to byl ďábelský plán StB? Že by za tím byl major Zeman?

Slavíme vůbec ještě státní svátky a události s nimi spojené, nebo už jenom máme volno navíc? Co vše se slavilo za první republiky, a proč byl problém s Janem Husem? Co to byla protektorátní neděle? A co takhle zavést Den školek, Karla IV. nebo státní připomínku vítězství v Naganu?

Jet v létě na dovolenou bereme jako samozřejmost. Ale ne vždy to tak bylo. Až za první republiky začíná část občanů trávit týden dovolené cestováním, trampováním a pobyty na letních bytech. Za války se dovolená zpolitizovala a po válce tomu už pak nebylo. A tak dodnes tak trochu jezdíme stále na dovolenou s Andělem, pěkně organizovaně a společně.

Národovecké spolky se rok co rok 21. června potkávají na Staroměstském náměstí a spolu s komunisty si připomíjají popravu 27 vůdců stavovského povstání. Prý to byli první bojovníci za svobodu. Dokonce proti němectví. A vlastně proti nacismu. A proti Bruselu. Za co ale že to oni vlastně bojovali?

V souvislosti s očkováním se objevilo množství historických paralel i jiných vymezení. Jako kdybychom se měli opět ocitnou v protektorátu, za komunismu za železnou oponou, případně zaznívají hlasy, že jdeme proti lidské přirozenosti. Téměř jakoby šlo o fatální civilizační střet...

Nástup komunistů k moci nezačíná únorem 1948, jak se generace a generace učily. Začíná to dřív, nejpozději volbami v květnu 1946. A protože od nich uplynuto třičtvrtě století, není možná od věci si připomenout, že kolikrát stačí jedny volby…

V čase výročí lidické tragédie zde pravidelně proudí řady potentátů, které sem láká nejen pieta, ale i politické body. O Lidicích, paměti, památnících a dějinách zavřených do mramoru.

Napsal už víc knížek než Jirásek. Prodává se jako na běžícím pásu. Jen se místo středověkých detektivek v posledních letech pustil na pole komentování současného dění se vším jeho multikulturalismem, veřejnoprávní ideologií a politickou korektností. Dějiny přitom berou za své.

Z označení estébák se za těch třicet let stalo skoro prázdné slovo. Dnes stačí, když novináři nachytají politika při nějaké nepravosti, hned jsou z toho praktiky StB a fízlování. Zamění se podstata toho, jaká StB byla, za historický příměr a je vymalováno. Nepomáhá to všechno ale těm, kteří skutečně páchali za minulého režimu zločiny?

Kdekdo, komu dneska editor sáhne na text, křičí: Cenzura! Co by tomu říkali takoví Tigrid, Peroutka a další, kteří před 70 lety zahájili československé vysílání Rádia Svobodná Evropa? Nechtěli žít pod skutečnou cenzurou, museli za svobodou slova odejít z domova. Za své slova ručili činy a životy. Ti věděli, co je cenzura.