SEBEterapie

Celé dospívání jsem si myslela, že štěstí je schované za úspěchem. A tak jsem se za ním rozběhla. Podnikání. Vlastní firma. Projekty. Konference. Příležitosti. Lidé. Obdiv. Odškrtávala jsem si jeden sen za druhým. A když jsem konečně dostala život, který jsem si vysnila, zjistila jsem, že jsem celou dobu hledala něco jiného. Proto vznikla tahle kniha, kterou vám v tomto dílu podcastu představuju....

Šla jsem na terapii, abych našla ten zdroj mé nulové radosti o pár dní později na večeři s kamarádkou. A šla jsem na večeři s kamarádkou, kde jsem se v sobě nechtěla pitvat, až jsem to nakonec udělala a došla k závěru, že jsem se nechala příliš ovlivnit tím, co mi říká okolí. Když energii investujete do jedné věci, druhou věc nekontrolujete tak, jak jste byli zvyklí. Logicky. A já si proto do své...

Co když víš, že tě tvůj život baví, ale najednou to necítíš? Těším se na věci, které přicházejí. Baví mě moje práce, přednášení i to, co tvořím. Jen se někde cestou ztratila ta emoce. Ten pocit radosti, který to všechno dřív doprovázel. Nevnímám to jako klasické „už nemůžu“. Spíš jako otázku: „ Kam se poděla moje radost?" A protože tentokrát odpověď nemám, jdu ji hledat. I s pomocí terapeuta....

Ráno otevřeš oči a nechce se ti vstát. Ne proto, že bys byl unavený, ale protože víš, že ve chvíli, kdy vstaneš, začne všechno, co  musíš . Práce. Povinnosti. Rozhodnutí. Lidi, kterým máš odpovědět. Věci, které máš vyřešit. A někde mezi tím se ztratilo to, co  chceš . Poslední dny přesně tohle řeším. A došlo mi, že možná nepotřebujeme chtít všechno, co musíme udělat. Potřebujeme pořád chtít život,...

Kolikrát už jste si řekli, že tentokrát začnete znovu?  Nový měsíc, nový systém, nový vztah, nový plán. Jenže do každého nového začátku si bereme jednu věc s sebou – sebe. Možná proto nepotřebujeme všechno zahodit a postavit znovu. Možná potřebujeme začít postupně měnit jednotlivá prkna své vlastní Théseovy lodi. Naše reakce, rozhodnutí, hranice a vzorce, které nás znovu a znovu dostávají na stejn...

Kdy jste naposledy udělali něco, co vás vůbec nikam neposunulo? Nezlepšilo vám to zdraví, kariéru, vztah ani fyzičku. Nic jste se nenaučili, nebylo to „kvalitně strávený čas“ a nemohli jste si to ani odškrtnout jako splněný návyk. Prostě jste něco dělali, protože vám to v tu chvíli přišlo fajn. Přijde mi totiž, že jsme se naučili optimalizovat skoro úplně všechno – a někdy už neumíme jen tak exist...

Stalo se vám někdy něco dobrého – a místo radosti vám skoro okamžitě naskočilo, co všechno se na tom může pokazit? Není to úplně nelogické. Mozek je velmi dobrý v předvídání nebezpečí, protože historicky bylo výhodnější desetkrát zbytečně očekávat problém než jednou skutečný problém přehlédnout. Za tím vším je často docela pochopitelná snaha chránit se. Když si předem připustím, že vztah nedopadne...

Jubilejní epizoda je tady. Šedesát dílů, šedesát týdnů a pořád tak nějak bez očekávání. A tak se, trochu neplánovaně, uchyluju k tomu, jak to všechno začalo. A zas a znovu nahrávám nový díl podcastu z obýváku mého bytu, jen s mikrofonem a čuměním do stropu, abych tak nějak shrnula myšlenky, které se mi zrovna honí hlavou. A ono to má své kouzlo, co ti budu. Zaměříme se na to bezčasí – na ten pocit...

Myslím si, že jsme si vytvořili strašně zkreslenou představu o změně. Vidíme lidi na začátku jejich příběhu a pak na konci. Vidíme fotografie před a po. Vidíme úspěšné firmy. Zdravé vztahy. Klidné lidi. Ale skoro nikdy nevidíme to, co bylo mezi tím. O období, které podle mě rozhoduje úplně o všem. O období, kdy už víš, že starý život nechceš, ale ještě nevíš, jak bude vypadat ten nový. Já tomu řík...

Kdo s tebou vlastně celý den mluví? Představ si, že by vedle tebe celý den seděl člověk. Komentoval by úplně všechno „Tohle jsi pokazila," „Měl jsi to říct jinak," „Na to nemáš," nebo „Co si o tobě asi myslí?" Byl bys s takovým člověkem? Pravděpodobně ne, přesto sám k sobě často takto promlouváš. Otázkou je, proč tomu člověku věříš? Víš, je to jako s chůzí. Když se jednou naučí...

Kolik let života jste ochotní strávit čekáním? A kolik jste už čekáním strávili? Co když prostě jen čekáme na to, co se rozhodlo nepřijít? A co když některý příběhy mají zůstat nedokončený? Jenže náš mozek miluje dokončené scénáře, jinak vzniká pocit toho, že nemáme věci pod kontrolou. Ale možná tím, že necháme některé věci pustit, neprohrajeme. Právě naopak. Co kdybychom se na to dívali z jiné pe...

Co pro vás znamená štěstí? Já ho totiž tak nějak pořád hledám. Ale přišla jsem si na to, že si ho až příliš mnoho podkopávám – ten pocit toho štěstí. Kladu životu zbytečně moc podmínek a říkám si "až" – až budu mít spořádaný život, přijde partner, který zaplní to prázdné místo uvnitř mě. Ale co když život není projekt k dokončení? Co když nebude všechno dokonalý a ideální, jak si možná p...

Co kdybys přiznal, že jsi zahradníkem své životní zahrádky? Ne vždycky se ti bude chtít o ni pečovat. A to je v pořádku. Hele takhle - nalijme si čistého vína. Poslední dobou slýchám věty jako: „Ty jedeš bomby!” nebo „Jsi všude, super!” nebo „Ovládla si celej svět!” či „Jedeš, Téro!” A je to skvělý, vážně. Ale taky to není zadarmo. Každej úspěch znamená oběť, to je holý fakt. A ne, taky se mi čast...

„Vy máte jednu zvláštní představu - že jednoho dne najdete větu, která vás vytáhne z postele. Ale to takto nefunguje. Já nevstával kvůli větě, ale kvůli tomu, že jsem si slíbil, že zítra vstanu. A když člověk poruší slib sám sobě každý druhý den, přestane si věřit. Ne proto, že je neschopný, ale proto, že vlastnímu slovu nepřikládá váhu," jó, tohle mi řekl můj ChatGPT. A v souvislosti s tím m...

Co když problém není v tom, že nemáš, co chceš. Ale v tom, že už máš dávno to, co sis kdysi přál? Víš, ono se můžeš ztratit i ve vlastním snu. A je v pohodě, když z některých snů zkrátka vyrosteš. Nejsi stejným člověkem nyní, jakým jsi byl před deseti lety. Ale chápu, že se těch dřív vytyčených misí člověk zkrátka vzdávat nechce. Už do toho investoval hromadu času, energie i peněz. Nezačíná to vyh...

Máš pocit, že seš prostě přetíženej? Unavenej? Nebo roztěkanej? Možná stojí za to změnit prostředí, aspoň na pár dní. Jako jsem to udělala já. Z rušné Prahy odjela do klidného Zlína, ubytovala se v malém penzionu a víkend strávila mezi čtyřmi zdmi. Bez sociálních sítí, s co největším množstvím vypnutých stimulů. Nebudu ti lhát, mozek začal hledat jiné opěrné body. Ale taky si začal připouštět to,...

Věděli jste, že do dvanácti let dětský mozek nasává jak houba? Vstřebáváme úplně všechno, vč. naučených vzorců našich rodičů, které si přebíráme do dospělosti. A je potom o nás a na nás, jestli s nimi něco uděláme či nikoliv. Já si řadu z nich odblokovala, až na jeden jedinej – ten, který se mi podepisoval tak moc do partnerských vztahů. Strach z opuštění. A tak jde nová epizoda SEBEterapie pořádn...

Tak schválně – když se vyfotíš se svými kamarády, na koho jako prvního koukáš, jestli m to na fotce sluší? Pro odpověď, myslím, nemusím chodit daleko, že? Takzvaný spotlight effect je něčím, co každý den ovlivňuje naše chování. Máme pocit, že na nás míří všechny reflektory světa, ale co když nemíří? Co když je to jen obraz v naší hlavě, který nás tak moc formuje (a velmi často negativně)? V nové e...

A  co když tě neunavuje samotný život, ale to, jak moc se ho snažíš držet pod kontrolou? Ne vždycky máme všechno pod kontrolou, respektive je v pořádku, že nemáme. Kam by se pak poděla možnost životu, aby nás překvapil? Někdy se možná tak moc snažíme přečůrat život, aby on pak přečůral nás. Co však můžeme mít pod kontrolou, je jedna jediná věc, kterou můžeme udělat do dvaceti čtyř hodin. Jedna mal...

Někdy potkáte člověka, který ani nemusí být nejhlasitější v místnosti, a stejně ho nejde přehlédnout. Důvod je prostý – prostě dělá to svoje. Je maximálně přítomný v daném okamžiku. A tak to vypadá, že kolem něj "bouchají ohňostroje". Proto vás chci vybídnout k jednomu – kde jste plně autentickými? Protože jsou věci, které nejde odprezentovat ani ovládnout marketingově. Prostě jsou. Možn...

Už jste někdy slyšeli o tom, že vrána k vráně sedá? A že pesimisté se nikdy nebaví s optimisty, protože optimisté by je odmítli poslouchat? Změna je volba, ne reakce. Pojďme se společně podívat na to, jak změnit své osobní nastavení pomocí metody "stop", "zaměř se" a "přeformuluj". Nejen o tom dnešní díl je. Je taky o tom, že změna vyžaduje prostor a o tom, jak prosto...

Kdo by chtěl mít víc času? A kdo má pocit, že stále něco nestíhá? Co když to nejdůležitější je si uvědomit, že možná stíháme to podstatné. Nebo že bychom měli hlavně stíhat to podstatné. Protože čas je komodita, se kterou se zkrátka nekšeftuje. A přesto máme tendenci s tím tolik mrhat. Co kdybych vám ale řekla, že máte půl roku života? Nebo rok? Jak byste se zbývajícím časem nakládali? Možná tady...

Krize nerovná se problém, ale informace. Podnět k tomu, abychom něco změnili. A paradoxně nevychází ze světa kolem nás, ale z toho, jestli se krize probudí i uvnitř nás. Nezáleží na tom, jestli je profesní nebo osobní – vždycky platí pět klíčových věcí, a sice zastavit se, pojmenovat realitu, navrátit kontrolu, rozhodnout se a získat každodenní rytmus. Jen na to zastavení se člověk potřebuje odpoj...

Hele takhle – já moc dobře vím, jaké to je, když se čeká na impuls. Na to jedno znamení, které vám řekne, že jste tam, kde máte bejt. Kdy vám tak nějak dojde, že jdete správným směrem. Kdy se vám do žil vlije ta potřebná dávka odvahy, adrenalinu a odhodlání. Kdy si tak najednou jste jistí tím, že cesta, na kterou jste se dali, je ta správná. Jó, jenže abychom takový impuls zaregistrovali, musíme v...

Hele, snažíme se tady pořád ovlivňovat životy ostatních, ale sami si poradit neumíme. Dáváme rady druhým, podle kterých se sami neumíme řídit. A snažíme se rozhodovat o životech jiných, místo toho abychom rozhodovali o tom našem. Přijde nám to pohodlnější, komfortnější a bezpečnější, protože zkrátka formování sebe samotného je přesným opakem. Stejně tak si myslíme, že tady své blízké musíme spasit...