Církev bratrská Zlín

Dalimil Staněk │Jonáš 2:8 Když ve mně umdlévala má duše, rozpomínal jsem se na Hospodina, má modlitba pronikla k tobě do tvého svatého chrámu. │Duše vyhasínající, mysl rozpomínající a modlitba pronikající. 

Radek Vilímek / 8. 11. 2020

Dalimil Staněk │Jonáš 2:6-7 Voda mě obstoupila až k duši, obklopila mě hlubina, chaluha ovázala mou hlavu.  Sestoupil jsem k základům hor, země za mnou navěky zavřela své závory, ale ty jsi vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože.│Bůh je tím kdo útočí i chrání. Část člověka je odsouzena a umírá a část je zachráněna a pozvednuta k životu.

Dalimil Staněk │Jonáš 2:5  Řekl jsem si: Byl jsem vyhnán od tvého zraku. Moci tak znovu hledět na tvůj svatý chrám!│Cítím se odpojen. Toužím být napojen. 

Dalimil Staněk │Jonáš 2:4  Uvrhl jsi mě do hlubiny, doprostřed moří, obklopil mě proud, převalily se přese mne všechny tvé příboje a tvé vlny.│ Člověk stojí před otázkou, jak bude tu či onu situaci interpretovat. Přisoudí chaos Bohu, osudu, nebo něčemu jinému? 

Dalimil Staněk │Jonáš 2:3  …a řekl: Volal jsem ze svého soužení k Hospodinu, a odpověděl mi, z lůna podsvětí jsem křičel o pomoc, a uslyšel jsi můj hlas.│ Jonáš se pro svou modlitbu inspiroval v Žalmu 120. Ten ukotvil jeho prožívání a posílil jeho víru v to, že Bůh může přes vzdálenost, která mezi nimi leží, slyšet i jeho. 

Dalimil Staněk │Jonáš 2:2  Tehdy se Jonáš modlil k Hospodinu, svému Bohu, z břicha té ryby…│ Lidská modlitba není závislá na okolnostech, z jakéhokoliv vnějšího sevření se mohu uvnitř obrátit směrem k Bohu, protože Duch ve mě je svobodný. 

Dalimil Staněk │Jonáš 2:1  Hospodin připravil velkou rybu, aby Jonáše spolkla, a Jonáš byl v břiše té ryby tři dny a tři noci.│ Bůh vtipným způsobem vyřeší drama kterým končila první kapitola, ve smíchu si však uvědomíme znovu vážnost situace a přechodových mezistavů ve vlastním životě.

Jonáš a Noe. Jak veliká jsou křídla naší zodpovědnosti za svět, který se před námi rozkládá? 

Dalimil Staněk │Jonáš 1:16 A ti muži se Hospodina převelice báli, obětovali Hospodinu oběti a činili mu sliby.│ Mohu být špatným svědectvím o velkém Bohu. Mám okolo sebe ovoce zralé ke sklizni. Jsem obohacován setkáním s problematickým člověkem.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:15 Potom zvedli Jonáše, vrhli ho do moře, a moře přestalo zuřit.│ Součástí naší zbožnosti je schopnost jak za druhého zápasit, přebírat za něj zodpovědnost a chránit ho před důsledky jeho činů, stejně jako odvaha hodit druhého přes palubu a ochránit tak sebe a nechat péči o druhého na Bohu samotném.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:14 A tak volali k Hospodinu: Ach, prosíme, Hospodine, ať nezahyneme kvůli duši tohoto muže. Nepřičítej nám nevinnou krev. Vždyť ty, Hospodine, co chceš, to činíš . │ Zbožná kapitulace nemusí být naší osobní prohrou, může být v modlitbě vyjádřena jako uznání vlastních limitů k Boží slávě.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:13 Ti muži přesto veslovali ze všech sil, aby se vrátili k souši, ale nic nezmohli, neboť moře proti nim stále bouřilo . │ Námořníci se nevzdávají, veslují proti bouři, aby zachránili cizince, který jim komplikuje život a dali mu zažít milost.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:11-12 Zeptali se ho: Co s tebou máme udělat, aby moře okolo nás utichlo? Moře totiž stále bouřilo. Odpověděl jim: Zvedněte mě a vrhněte mě do moře, a moře okolo vás utichne; neboť já vím, že tato velká bouře na vás přišla kvůli mně. │ Jonášův únik pokračuje, jediným východiskem pro úlevu od bouře pro sebe i ostatní, je smrt.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:9-10 Odpověděl jim: Jsem Hebrej a bojím se Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i souš. Ti muži se převelice báli a řekli mu: Cos to provedl? Ti muži totiž věděli, že utíká pryč od Hospodina, neboť jim to oznámil. │  Vnitřní rozpor člověka mezi vírou vyznávající a vtělenou se odhalí v bouři.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:8 Zeptali se ho: Pověz nám, prosím, kvůli komu nás potkalo toto zlo? Jakou máš práci? Odkud přicházíš? Jaká je tvá země a z kterého lidu jsi? │ Součást zodpovědnosti, kterou přijímáme za svět okolo nás se projevuje v otázkách, které druhým pokládáme. Děláme to s opatrností a citlivostí, jako když bychom byli u někoho na návštěvě.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:7 Nato řekli jeden druhému: Pojďte, necháme padnout losy, abychom poznali, kvůli komu nás potkalo toto zlo. Nechali padnout losy a los padl na Jonáše. │ Součást zodpovědnosti, kterou přijímáme za svět je to, že mu chceme porozumět. To ovšem občas přináší překvapivá odhalení.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:6 Přistoupil k němu velitel posádky a řekl mu: Co je s tebou, ospalče? Vstaň, volej ke svému bohu. Snad si na nás tvůj bůh vzpomene a nezahyneme. │ Jonáš se probouzí s kocovinou reality svého útěku. Ani spánkem před zodpovědností neunikl, naopak rozpadající svět se přiblížil až k němu. To, s čím usínáme na nás čeká i po probuzení.

Dalimil Staněk │Jonáš 1:5 Námořníci se báli a volali každý ke svému bohu. Předměty, které měli na lodi, vrhali do moře, aby jí odlehčili. Jonáš mezitím sestoupil do zadní části lodi, lehl si a tvrdě spal . │Jonáš a námořníci reagují na strach odlišně, námořníci se nábožensko-pragmatickou aktivitou snaží zachránit a Jonáš spí. 

Dalimil Staněk │Jonáš 1:4 H ospodin však seslal na moře velký vítr, na moři nastala veliká bouře a hrozilo, že se loď rozlomí.│ Boží grandiózně destruktivní bouře je fyzicky artikulovanou řečí k člověku. │

Dalimil Staněk │Jonáš 1:3 Jonáš vstal, aby utekl pryč od Hospodina do Taršíše. Přišel do Jafy a našel loď plující do Taršíše. Zaplatil jízdné a nastoupil na ni, aby se s nimi plavil do Taršíše pryč od Hospodina .  │ Člověk utíká před Bohem, nechce ho přijmout takového, jaký je. Zaměří se na svůj vlastní cíl a zaplatí za to pádem a penězi.  │

Dalimil Staněk │Jonáš 1:1-2 Stalo se Hospodinovo slovo k Jonášovi, synu Amítajovu: Vstaň, jdi do Ninive, toho velkého města, a volej proti němu, protože jeho zlo vystoupilo přede mne.  │ Vyzývající Bůh vyzývá člověka aby přijal zodpovědnost za svět, který se před ním rozkládá.  │

Dalimil Staněk Poklady jsou skryty v každém z nás. Jan 1:45-51

Dalimil Staněk │Slova pronášená bez vědomí horizontu vlastní existence jsou chvástavá a pyšná. Je-li člověk pokorný a moudrý, mluví s vědomím horizontu vlastní pomíjivosti. │Jakub, 4. 13. -17. 

Pavel Škrobák│Ničeho se nebojí ten, kdo se bojí Boha.  Strach má původ v hříchu. │1. Samuelova, 12. 20.-25.