U Poláčka

O čištění uší, spalování mrtvol, sebevraždách farmářů i shánění piva: V Indii je všechno možné! Kdo chce pochopit Indii, musí o ní aspoň něco vědět. Tuto větu pronese hned několikrát v podcastu Host Reportéra indolog a znalec sanskrtu Zdeněk Štipl. Reaguje tak na vzpomínky moderátora Tomáše Poláčka, který nedávno projel severní Indii stopem: „Vaše postřehy jsou zajímavé,“ řekne občas zkušený indol...

V dětství všechny indicie naznačovaly, že se stane úspěšným hercem, ale dopadlo to trochu jinak. I po padesátce si občas zahraje, hlavně role rváčů, ale primárně se živí něčím jiným: „Produkcí,“ upřesňuje celoživotní milovník a propagátor boxu Matouš Rajmont v podcastu. „Zorganizoval jsem stovky velkých kulturních nebo sportovních akcí.“ V rozhovoru syn režiséra Ivana Rajmonta a herečky Ivy Hüttne...

„Pokud banda českých středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu, je už možné skoro všechno“ Větu z titulku prohlásil Simon Klinga ve stejnou chvíli, kdy začal v redakci Reportéra hledat cosi v mobilu: „Česko má při výzkumu vesmíru obrovský potenciál, můžeme v tom oboru být silní. Vždyť pokud banda středoškoláků pošle vlastní družici na oběžnou dráhu…“ A právě v tu chvíli na displeji mobi...

Těžkých pět let končí nádherně. Terezie Kovalová o dopadu na dno, ze kterého zvedla sólovou desku Má důvod k mírnému optimismu. Ve svých pětatřiceti letech vydala hudebnice Terezie Kovalová první sólovou desku a zatím za ni sklízí pochvaly – jmenuje se Zinka a bude patřit k adeptům na české album tohoto roku. V dalším díle podcastu Host Reportéra se Terezie prezentuje tím, co je jí dlouhodobě vlas...

Vincent Venera, známější coby Svatý Vincent, byl již za svého raného mládí v dobách normalizace poměrně známou pražskou postavičkou - vlastně postavou. Ocitujme z kultovní knihy Tak pravil Vincent, kterou před čtyřiceti sepsal další host podcastu Host Reportéra, výtvarník a evangelista Vincentových proroctví a mouder Pablo de Sax: „Jednou seděl Vincent na zahrádce Malostranské kavárny, když šel ko...

Paradoxy dnešního Íránu. Režim nesympatický, obyvatelé nesmírně milí, říká překladatel a průvodce „Slyšel jsi, co se od rána děje?!“ Další díl podcastu Host Reportéra vznikal za nečekaných okolností. Známý průvodce po Íránu a znalec perského jazyka Vladimír Váchal přišel do redakce v pátek dopoledne, jen chvíli poté, co na Írán s překvapivou silou zaútočil Izrael. Váchal jezdí do Íránu pravidelně...

Víte, proč jsou Japonci ze světové výstavy v Ósace nadšení? Proč jich do areálu na umělém ostrově, vybudovaném mimochodem z navezeného odpadu, chodí každodenně přes sto tisíc? Zajímavou odpověď nabízí v dalším díle podcastu Host Reportéra Ondřej Soška, generální komisař české účasti na Expo. „Pouze sedmnáct procent Japonců vlastní cestovní pas, což je zčásti i proto, že je Japonsko obrovské a nabí...

e s podivem, že například v Praze vynikající herečku Terezu Groszmannovou kdovíjak neznají, a to ani přesto, že v roce 2020 získala Cenu Thálie. Hvězdou je Tereza naopak v Brně, kde na ni sází tamní činohra Národního divadla. Velký úspěch zažila i během dlouhého působení v Itálii a v posledních dnech si našla řadu fanoušků na druhé straně zeměkoule, v Japonsku. Tam brněnskou herečku pozvalo Tokijs...

Už třetí den jsem v Ósace. Nemít v mobilu tisíce fotek, tak ani nevěřím, že jsem během jara prostopoval celou Asii. Opravdu jsem dostal pěstí v Íránu? Vážně jsem projel celý Pákistán s ozbrojenci? A co ta noc mezi pohřebními hranicemi ve Váránasí - za byla skutečná, nebo se mi zdála? Asi to tak bude: 279 řidičů se mnou překonalo zhruba třicet tisíc kilometrů, teď zbývá popsat poslední čtyři. Když...

Jsem čtyři sta kilometrů před Ósakou, což je teoreticky tak půlden, pět až deset aut. Teoreticky. V Japonsku od včerejšího, tedy pondělního večera lije, stopovat se nedá. Sedím v nějaké autodílně, kde jsem dostal už dvě kávy - sice plechovkové, ale teplé - a podle všeho mám dost času na článek. Nevím přesně, kde se nacházím, musím mrknout do mapy, takže moment. Jakási vesnice Kushirocho kousek nad...

Nedá se nic dělat, čím dál častěji teď bilancuju. Japonsko je na dohled a takzvaný normální život taky. Třeba dnes ještě nemám sprchu (probudil jsem se v jednoduchém vesnickém chlívečku na filipínském ostrově Samar), ale když jsem se před chvílí poléval kyblíkem a vědomím, že je to naposledy, lil jsem, lil, nepřestával a vypotřeboval celý velký kanystr. Tolik mi to najednou bylo líto... Možná napo...

Upřímně přiznávám, je mi trochu smutno. Pořád sice jedu, ale zároveň mám pocit, že moje dlouhá cesta skončila. Jsem v civilizaci, mezi křesťany, na jednom malém filipínském ostrově. Záchody jsou tu na sezení a zadky se utírají trapně papírem. Ubytoval jsem se v chatkovém komplexu kousek od pláže a teď u snídaně, která se podává přímo u bazénu, jsem potkal nejméně šest turistů se zjevně podobnými k...

Stopovat se musí umět, že ano. Stopař by měl zvládat naprostou nejistotu, která se před ním rozprostírá. Kde budu za hodinu a kde zítra? Nevím, netuším, nezajímá, nazdar. Stopař nemůže lpět na hygieně, protože té se mu často z objektivních důvodů nedostává; ani na pohodlí. Matně si ještě vzpomínám na ony vypolstrované, čisťounké kamiony v Rusku – to bejvávaly na silnici časy! Tady na Borneu obvykl...

Vzpomínám, jak jsem před týdnem přeplul do Indonésie, konkrétně na Sumatru, a podíval se do mapy, kudy jet dál. Nejprve mě překvapila vzdálenost: na jih ostrova to mám hodně přes tisíc kilometrů. Východní cesta byla širší, trochu kratší a nejspíš výrazně rychlejší, ale zjevně taky nudnější, tak jsem to vzal středem ostrova, abych si před koncem cesty užil nějakou další krásu, ne-li dobrodružství....

Čtvrtým dnem jsem na Sumatře. Přejel jsem rovník a dostal se na jižní polokouli, ani nevím, kde to bylo. Kdybych já žil v domečku přímo na rovníku, tak z něho udělám atrakci a prodával bych tam všechno napůl a za dvojnásobek – jakože severní ponožku, jižní ponožku –, ale tady se vlastně moc nenosí ponožky, tak nic. Vybral jsem si delší a náročnější cestu prostředkem tohoto indonéského ostrova, což...

Thajsko je země, které nelze nic vytknout . Nikde jsem nestopoval déle než deset minut, spousta řidičů si se mnou zajela: „Sice bydlíme jinde,“ smějí se, „ale to nevadí, rádi se projedeme.“ Kolem cesty zvlněná džungle, pořád je na co se dívat, ale zároveň jde o naprostou civilizaci, kde Evropanovi nic materiálního nechybí. Na jih země se příliš nedoporučuje jezdit, prý tam občas dochází k útokům n...

Chodit, běhat, šlapat na kole nebo jet stopem je správné, protože aktér alespoň trochu pochopí logiku fungování Země. Ničemu nepřijdeme na kloub, když se po devíti hodinách v letadle probereme na druhé straně světa – to prostě býváme v šoku; ideálně příjemném, někdy ani to ne. Já jel posledních sedm týdnů pořád jen po zemi, a tím jsem šoky eliminoval. Mezi východním Polskem a západním Běloruskem u...

Při své cestě do Ósaky jsem naprosto nečekaně a zbytečně uvízl v Kalkatě. Chtěl jsem tu strávit dva dny, což by bylo přesně tak akorát, protože Kalkata nemá kouzlo dejme tomu Amritsaru nebo Váránasí, ale mám problém s vízem. Stopem po světě jezdím třicet let, a řekl bych, že je to paradoxně čím dál složitější. Dnešní doba cestování přeje, ale pouze tomu organizovanému, plánovanému; rozhodně ne nev...

Z Prahy mám za sebou 169 řidičů. Z toho plus minus pět řidiček, ale na to si už moc nepamatuju, protože poslední z nich mě vezla na severu Íránu kolem slaného jezera Urumie, což je měsíc. Do Kalkaty jsem jel v chladicím náklaďáčku plném zmrzliny se čtyřiadvacetiletým Dipankarem. Jak jsem si celou Indii stěžoval na pomalé cesty, tak to se tady na východě země změnilo. Napojil jsem se na novou dálni...

Stopování přes severní Indii má svá úskalí. Já si například pořád úplně nezvykl, že řidiči sedí na opačné straně než u nás. Snažím se navazovat oční kontakt, věřím, že to funguje, ale vždycky civím na místo spolujezdce. A uvědomím si to, až když je auto u mně. Rychle štrejchnu pohledem o metr doleva, musím vypadat jak postižený, asi z toho už začínám šilhat. Navíc mám úplně vykroucený krk, protože...

Projíždím severní Indií, po šesti dnech jsem náhodně zastavil v městečku Paonta Sahib. Na dvě noci jsem si tu zaplatil hotel, abych měl klid na psaní článků – nad hlavou mám větrák a na balkóně opici, makaka. Indie je zvířat plná. Silnice nepatří jen motorkám, rikšám a autům, ale samozřejmě taky kravám a psům. Plus těm opicím, ze kterých mám trošku strach, ale je to jen má vina – nemám si je fotit...

Celý Pákistán byl jedna velká komedie, další potenciální díl do řady o „četnících“. Myslím, že se mi povedl unikátní kousek, o který jsem ovšem nestál – ač jsem jel jakoby stopem, dokonce několika desítkami aut, ani jednou to nebyl klasický stop. Přes objektivně nebezpečný Balúčistán mě převezl ve svém expedičním autobusu Ryan ze Severního Irska, který se hned za íránskou hranicí dostal do téže pa...

Cestování Pákistánem mi připomíná zvláštní hru, které soukromě říkám Catch me if you can . Chyťte si mě, místní policisté, jestli to dokážete! Oni to bohužel pro mě většinou dokážou, nebo to je zatím plus minus remíza – určitě nevedu. Celé je to trochu únavné. Občas naštěstí i sranda, ale v žádném případě nechci vědět, kolik jsem už stál pákistánské daňové poplatníky, protože to musí být darda. Kd...

Byla to naprosto bizarní scéna. V pákistánském městě Kvéta jsem se probudil bez hotovosti, kartou se tu podle všeho nikde platit nedá, a tak jsem nutně potřeboval hotovost. Mým ozbrojeným strážcům se ten nápad příliš nezamlouval, ale já trval na svém, že chci mít aspoň trochu svobody; zajít někam do obchodu třeba, koupit si co chci... A tak nakonec zorganizovali eskortu po městě.

Tento článek píšu přímo na hranici s Pákistánem, tak vůbec netuším, jak bude dlouhý – čím kratší, tím lépe pro mě. Zatím mi jen vzali otisky prstů, dokumenty odešly neznámo kam a řekli, ať si sednu mezi ostatní chlapy, že mají jakýsi „passport control problem“. Ženy tu nejsou žádné a od těch chlapů už se liším víceméně jenom tím, že nemám na hlavě šátek. Jinak se ze mě už stal orientální typ, prot...