U Poláčka

Nedá se nic dělat, čím dál častěji teď bilancuju. Japonsko je na dohled a takzvaný normální život taky. Třeba dnes ještě nemám sprchu (probudil jsem se v jednoduchém vesnickém chlívečku na filipínském ostrově Samar), ale když jsem se před chvílí poléval kyblíkem a vědomím, že je to naposledy, lil jsem, lil, nepřestával a vypotřeboval celý velký kanystr. Tolik mi to najednou bylo líto... Možná napo...

Upřímně přiznávám, je mi trochu smutno. Pořád sice jedu, ale zároveň mám pocit, že moje dlouhá cesta skončila. Jsem v civilizaci, mezi křesťany, na jednom malém filipínském ostrově. Záchody jsou tu na sezení a zadky se utírají trapně papírem. Ubytoval jsem se v chatkovém komplexu kousek od pláže a teď u snídaně, která se podává přímo u bazénu, jsem potkal nejméně šest turistů se zjevně podobnými k...

Stopovat se musí umět, že ano. Stopař by měl zvládat naprostou nejistotu, která se před ním rozprostírá. Kde budu za hodinu a kde zítra? Nevím, netuším, nezajímá, nazdar. Stopař nemůže lpět na hygieně, protože té se mu často z objektivních důvodů nedostává; ani na pohodlí. Matně si ještě vzpomínám na ony vypolstrované, čisťounké kamiony v Rusku – to bejvávaly na silnici časy! Tady na Borneu obvykl...

Vzpomínám, jak jsem před týdnem přeplul do Indonésie, konkrétně na Sumatru, a podíval se do mapy, kudy jet dál. Nejprve mě překvapila vzdálenost: na jih ostrova to mám hodně přes tisíc kilometrů. Východní cesta byla širší, trochu kratší a nejspíš výrazně rychlejší, ale zjevně taky nudnější, tak jsem to vzal středem ostrova, abych si před koncem cesty užil nějakou další krásu, ne-li dobrodružství....

Čtvrtým dnem jsem na Sumatře. Přejel jsem rovník a dostal se na jižní polokouli, ani nevím, kde to bylo. Kdybych já žil v domečku přímo na rovníku, tak z něho udělám atrakci a prodával bych tam všechno napůl a za dvojnásobek – jakože severní ponožku, jižní ponožku –, ale tady se vlastně moc nenosí ponožky, tak nic. Vybral jsem si delší a náročnější cestu prostředkem tohoto indonéského ostrova, což...

Thajsko je země, které nelze nic vytknout . Nikde jsem nestopoval déle než deset minut, spousta řidičů si se mnou zajela: „Sice bydlíme jinde,“ smějí se, „ale to nevadí, rádi se projedeme.“ Kolem cesty zvlněná džungle, pořád je na co se dívat, ale zároveň jde o naprostou civilizaci, kde Evropanovi nic materiálního nechybí. Na jih země se příliš nedoporučuje jezdit, prý tam občas dochází k útokům n...

Chodit, běhat, šlapat na kole nebo jet stopem je správné, protože aktér alespoň trochu pochopí logiku fungování Země. Ničemu nepřijdeme na kloub, když se po devíti hodinách v letadle probereme na druhé straně světa – to prostě býváme v šoku; ideálně příjemném, někdy ani to ne. Já jel posledních sedm týdnů pořád jen po zemi, a tím jsem šoky eliminoval. Mezi východním Polskem a západním Běloruskem u...

Při své cestě do Ósaky jsem naprosto nečekaně a zbytečně uvízl v Kalkatě. Chtěl jsem tu strávit dva dny, což by bylo přesně tak akorát, protože Kalkata nemá kouzlo dejme tomu Amritsaru nebo Váránasí, ale mám problém s vízem. Stopem po světě jezdím třicet let, a řekl bych, že je to paradoxně čím dál složitější. Dnešní doba cestování přeje, ale pouze tomu organizovanému, plánovanému; rozhodně ne nev...

Z Prahy mám za sebou 169 řidičů. Z toho plus minus pět řidiček, ale na to si už moc nepamatuju, protože poslední z nich mě vezla na severu Íránu kolem slaného jezera Urumie, což je měsíc. Do Kalkaty jsem jel v chladicím náklaďáčku plném zmrzliny se čtyřiadvacetiletým Dipankarem. Jak jsem si celou Indii stěžoval na pomalé cesty, tak to se tady na východě země změnilo. Napojil jsem se na novou dálni...

Stopování přes severní Indii má svá úskalí. Já si například pořád úplně nezvykl, že řidiči sedí na opačné straně než u nás. Snažím se navazovat oční kontakt, věřím, že to funguje, ale vždycky civím na místo spolujezdce. A uvědomím si to, až když je auto u mně. Rychle štrejchnu pohledem o metr doleva, musím vypadat jak postižený, asi z toho už začínám šilhat. Navíc mám úplně vykroucený krk, protože...

Projíždím severní Indií, po šesti dnech jsem náhodně zastavil v městečku Paonta Sahib. Na dvě noci jsem si tu zaplatil hotel, abych měl klid na psaní článků – nad hlavou mám větrák a na balkóně opici, makaka. Indie je zvířat plná. Silnice nepatří jen motorkám, rikšám a autům, ale samozřejmě taky kravám a psům. Plus těm opicím, ze kterých mám trošku strach, ale je to jen má vina – nemám si je fotit...

Celý Pákistán byl jedna velká komedie, další potenciální díl do řady o „četnících“. Myslím, že se mi povedl unikátní kousek, o který jsem ovšem nestál – ač jsem jel jakoby stopem, dokonce několika desítkami aut, ani jednou to nebyl klasický stop. Přes objektivně nebezpečný Balúčistán mě převezl ve svém expedičním autobusu Ryan ze Severního Irska, který se hned za íránskou hranicí dostal do téže pa...

Cestování Pákistánem mi připomíná zvláštní hru, které soukromě říkám Catch me if you can . Chyťte si mě, místní policisté, jestli to dokážete! Oni to bohužel pro mě většinou dokážou, nebo to je zatím plus minus remíza – určitě nevedu. Celé je to trochu únavné. Občas naštěstí i sranda, ale v žádném případě nechci vědět, kolik jsem už stál pákistánské daňové poplatníky, protože to musí být darda. Kd...

Byla to naprosto bizarní scéna. V pákistánském městě Kvéta jsem se probudil bez hotovosti, kartou se tu podle všeho nikde platit nedá, a tak jsem nutně potřeboval hotovost. Mým ozbrojeným strážcům se ten nápad příliš nezamlouval, ale já trval na svém, že chci mít aspoň trochu svobody; zajít někam do obchodu třeba, koupit si co chci... A tak nakonec zorganizovali eskortu po městě.

Tento článek píšu přímo na hranici s Pákistánem, tak vůbec netuším, jak bude dlouhý – čím kratší, tím lépe pro mě. Zatím mi jen vzali otisky prstů, dokumenty odešly neznámo kam a řekli, ať si sednu mezi ostatní chlapy, že mají jakýsi „passport control problem“. Ženy tu nejsou žádné a od těch chlapů už se liším víceméně jenom tím, že nemám na hlavě šátek. Jinak se ze mě už stal orientální typ, prot...

Stopem do Ósaky: Jak přejít íránskou silnici a zůstat naživu? Ve čtvrtek o půlnoci jsem po osmnácti dnech stopování poprvé spatřil moře – Kaspické nepočítám, to je jen obrovské jezero. Nocuju v íránském přístavu Bandar Abbas na břehu Perského zálivu, vlastně jen kousíček nad Dubají. Začaly palmy a pouštní vedro. A klidně popíšu celý svůj poslední den: ráno jsem si o pět set kilometrů severněji, v...

Do města Hamedan mě ve čtvrtek večer veze shodou zvláštních okolností policista (jmenuje se Mohammad, jako každý třetí). Mezi holými, až plyšovými kopci íránského Kurdistánu mi postupně kupuje dvě kávy, jedny chipsy, nějaký perník, taky velký pomeranč a jablko. Prostě klasický Íránec, rozdal by se. „Jak se ti líbí Írán?“ zeptá se přes překladač, a já bych ještě odpoledne vyhrkl, že nejvíc, ale teď...

Na hranicích Dagestánu s Ázerbájdžánem na mě koukali jako na zjevení. „Tudy stoprocentně neprojdeš, ani s platným vízem,“ říkali, „turisté mohou do Ázerbájdžánu už pět let jedině letecky.“ A proto začínám improvizovat. Vracím se po břehu Kaspického moře do Machačkaly, kde jsem byl naposledy včera, a zatáčím doleva směr Čečna, Ingušsko...

Jsem na cestě přesně týden a dva dny už se všechno sype – zdravím z Derbentu na jihu ruského Dagestánu. Tak například obuv, i když to je ještě řešitelný problém. Na cestu jsem si pořídil úžasně pohodlné boty, že to v nich zvládnu až do Japonska, ale už mám jenom jednu. Opravdu dokonalou. Za chvíli ji hodím do koše a stopovat kdovíkam dál musím v plážových sandálech. Může za to fakt, že dálkoví řid...

V pátek ráno se postavím na pumpu v Průhonicích, začnu stopovat, a dvě a půl hodiny mi nikdo nezastaví. Buď mě ignorují, nebo se zasmějí ceduli s nápisem INDIE a jedou dál. Dochází mi: „Vždyť ty si pořád myslíš, kamaráde, že seš dvacetiletej kluk, ale pomalu ti bude padesát – a komu by se tady v Praze asi tak chtělo zastavovat stárnoucímu strejdovi? Vždyť je to divný, podezřelý!“ Ale nehroutím se....

K poslednímu rozhovoru před svou cestou stopem na Expo 2025 do japonské Ósaky si Tomáš Poláček pozval fotografa Zdeňka Thomu, který je žijící legendou českého autostopu. Tomuto stylu cestování se začal věnovat v létě 1953 a svou nejdelší expedici podnikl roku 1970. Bylo mu třicet jedna let a se třemi kamarády stopoval právě do Ósaky, kde se tehdy konalo Expo poprvé. Chlapci sice rozeslali balíky s...

„Předloni jsem skončil na tři měsíce v Bohnicích.“ S nečekanou otevřeností přistoupil k dalšímu dílu podcastu Host Reportéra zpěvák a donedávna také herec Sebastian Jacques. Ten se před třiceti lety narodil do pozoruhodné rodiny: jeho maminkou je Kateřina Jacques, tetou Monika Pajerová, sestřenicí Emma Smetana a tak dále. Sám vede výbornou indie-popovou kapelu I Love You Honey Bunny , se kterou už...

Nejdramatičtější rok života má za sebou Marka Rybin, zpěvačka skupiny Gaia Mesiah. Ve velmi otevřeném rozhovoru vypráví, jak dlouhodobě bojovala s kvartálním pitím – alkoholem totiž tlumila stavy vyčerpání a vztahové nestability. Loni v červnu se po koncertě v Břeclavi zhroutila. Nonstop pila několik dní, než ji ve stavu blízkém deliriu tremens zachránili její nejbližší – přítel a bratr. Nejprve j...

Zvláštní a smutný byl závěr natáčení dokumentu Štěstí a dobro všem, ve kterém tým režiséra Filipa Remundy zaznamenával život pozoruhodného Rusa středního věku jménem Vitalij. Tento muž z Novosibirska byl vášnivým komentátorem společenského dění v Rusku i ve světě, a navzdory nesporné inteligenci žil dost excentricky. Měl se stát vědcem, ale do loňského roku se živil doma na SIbiři manuální prací....

„Z rozhovoru jsem měla strach, ale bylo to překvapivě docela vtipné,“ smála se v závěru dalšího podcastu Host Reportéra herečka Bohdana Pavlíková. Posledních deset let hraje v pražském Švandově divadle, a to čím dál častěji těsně po boku svého životního druha a o patnáct let staršího kolegy Luboše Veselého. Nyní je můžeme na jevišti sledovat v inscenaci Dívenka na trampolíně coby manžele Josefa Šk...